Toulky po světě s Niky

Machida se nachází na poloostrově Tokia, a je hlavním centrem prefektury Kanagawa. V poledne jsme se sešli s ostatními zahraničními studenty na nádraží Machida,  které leží na hlavní vlakové lince do středu Tokia prostřednictvím linky Odakyu a na stanici Shinjuku, kde se nachází hlavní obchodní a administrativní budovy. Machida bylo moje první město, do kterého jsem se jela podívat v Japonsku, neboť se nachází jen 2 zastávky od mé koleje a od Oberlin univerzity. Typické jsou rušné uličky plné obchodů, a z každého vychází jiná hudba. Na vysokých budovách jsou obrazovky s reklamami, a všude milion různých barev, nejpoužívanější je růžová a razící růžová :-D Typické pro Japonsko jsou herny a zábavné centra, které jsem znala jen z japonských film. Naši japonští přátelé nás do jednoho zábavného centra vzali. Mělo to 3 patra, v prvním byly automaty na plyšáky a spousta her pro školáky, kde bych mohla strávit i celý den, ale peněženka mi to nedovoluje. here's the " pre

Asi před 4 měsíci jsem se dozvěděla, že moje univerzita pořádá výběrové řízení na nějaký program do Tokia. Zrovna jsem přijela z ročního Erasmu v Itálii, tak sem si říkala, proč to nezkusit, a ani jsem nějak nedoufala, že zrovna já bych jela do země vycházejícího slunce. Po výběrovém řízení jsem už skákala radostí a objímala se se svojí kamarádkou Dášou, která již na ten nějaký program v Tokiu byla vybrána. Potom co jsem už věděla, že zase odjíždím do ciziny, jsem nějak nespěchala na zařizování, a užívala si Česka a svých nejdražších kamarádů plnými doušky. Asi dva měsíce před odjezdem jsem začala řešit víza. Udělala jsem si s Dášou výlet do Prahy na japonské velvyslanectví, udělaly fotku v půlce Karlova mostu (aby se neřeklo) a šli na kafíčko :D Za 5 dní mi volali z ambasády, že vízum mám připravené, ale moje lenivost jet do Prahy v únory v zimě mě nechala doma, takže japonské víza jsem si vyzvedla až když jsem měla další výlet v Praze se svými nejlepšími přáteli. Najedn

V nedávné době jsem se ocitla v kruhu beznaděje... :D Po příjezdu do Japonska jsem zjistila, že mi můj krásný úžasný nový smartphone nepodporuje sim karty v Asii. Takže doporučuji všem, kteří se chystají do Japonska nebo do jakékoli části Asie, aby jsi zjistili, zda váš mobil podporuje sim karty. To byl nejmenší problém, avšak když jsem se chystala zaplatit kolej, abych nemusela pobývat na japonských ulicích a dělat českou atrakci, tak jsem zjistila, že ověřovací kód esemeskou mi nemá jak přijít... Takže jsem utíkala za svým zahraniční koordinátorem a vysvětlila mu situaci. Přišli jsme na řešení, že mám vybrat penízky z bankomatu a najít příslušnou banku v malém nenápadném Tokiu a peníze poslat přes ní. V dobré víře jsem šla druhý den vybrat, bohužel limit bankomatů v Japonsku, které podporují jen zahraniční karty mají limity 50 - 100 tisíc jenů. Už v zoufalství a ve vidině homelessáctví jsem psala plnou moc do České republiky, aby zašli na T-mobile a řekli, že jsem ztratila simku

Právě sedím na letišti Narita v Tokiu, jsou dvě hodiny ráno a ticho je všude jako v hrobě, jen kroky svědomitých strážníků a hlídačů se ozývají po hale :D Do Tokia jsem přiletěla v osm večer, a jen jsem doufala, že nebude žádný problém, když přespím na letišti.  Zatím žádný není, hlídači sice koukají každých 5 minut co dělám, ale nic neříkají, možná si myslí, že mi tím dodávají pocit jistoty a bezpečí. :D A právě teď zhasli celou veřejnou část, takže sedím po tmě.  :D Cesta byla překvapivě dobrá. Původně v plánu jsem měla odletět z Prahy, ale kvuli levnější letence jsem odletěla z Varšavy. Jela jsem vlakem z Ostravy na Warsaw Centrale a tam přestupovala na další vlak, který jede rovnou na letiště Chopin Airport. Ne že bych měla něco proti polákům, ale asi ten den měli národní svátek protivnosti a zlého obočí. :D Naopak v Japonsku mě vítali uklenem, vřelým ůsměvem a při pasové kontrole mě skoro drželi za ruku, aby mi ukázali, kde se mám postavit. Letěla jsem společností Turk